Košíkářství Mělník - Petr Král

(Zveřejněno v rámci tvůrčí studie „Historie košíkářství Čech a Moravy“ za přispění Ministerstva kultury ČR, regionálního odboru, v rámci projektu Nositelé tradic lidové řemeslné výroby. Doprovodná videa naleznete na YouTube pod názvy: Proutěná tradice, Košíkářství Mělník, Čelákovické košíkářství a Košíkářské muzeum Morkovice-Slížany.)

Z nejstarších dob civilizace na českém a moravském území se pletené výrobky prakticky nedochovaly. Výplety z přírodních materiálů totiž podléhají rozkladu mnohem rychleji než kovové či hliněné předměty. Jejich pozůstatky však přesto nacházíme při archeologických průzkumech, a to nejčastěji ve formě obtisků pletené struktury v hlíně. Skutečné zbytky dávných pletených výrobků se pak objevují na místech se stálou hladinou vody – například v bažinách či ve starých studních, kde se díky stabilnímu prostředí bez přístupu vzduchu zakonzervovaly a dochovaly až do dnešních dnů.

Existenci a užívání pletených košů lze spolehlivě odvozovat i z dobových kulturních paralel a historických vlivů. Za šířením mnoha technologických postupů v Evropě stála zejména Římská říše a její dobyvačná politika. Nové řemeslné techniky přicházely na dobytá území spolu s římskou armádou. Co se týče pletení z proutí, z písemných pramenů vyplývá, že římští legionáři měli ve své vojenské výbavě koše na zeminu, které používali při hloubení příkopů a budování valů.

Proutí využívali vojáci také ke zhotovení štítů pro výcvik. Proutěné štíty, které se pro zvýšení odolnosti potahovaly kůží, měly obrovskou výhodu v nízké hmotnosti a snadné manipulaci. I proto je s oblibou využívala řada tehdejších starověkých armád. Vůbec nejstarším pleteným nálezem na českém území jsou zbytky rybářských vrší z oblasti Valy u Mikulčic. Bez zajímavosti není ani fakt, že už od dob starověkého Říma se na našem území používá charakteristický zahnutý nůž zvaný knejp. Ten dodnes věrně slouží jak v košíkářství, tak ve vinařství. Mladší, středověké důkazy o proutěných koších nejrůznějších tvarů a velikostí pak již běžně nacházíme v dobových ilustrovaných písemnostech a kronikách.

Na košíkářství nelze v historii pohlížet jako na zcela samostatné izolované řemeslo. Vždy bylo úzce spjaté s dalšími výrobními a hospodářskými činnostmi. Při budování prvních osad a výrobě předmětů každodenní potřeby člověk přirozeně sáhl po tom nejsnadněji dostupném materiálu v krajině – po proutí.

Primitivní koše zpočátku sloužily k přenášení hlíny a kamene na stavbách. Později našly klíčové uplatnění v hornictví, kde se v nich z podzemí vytahovala vytěžená hornina, uhlí, železná ruda nebo stříbro. Proutěné obaly a nůše byly nezbytné také při přepravě jakéhokoliv zboží na delší vzdálenosti. Technologie pletení se masivně uplatnila při lovu ryb, uchovávání potravin před škůdci nebo při výrobě sít na prosívání obilí a drcených hornin. Výplety z proutí dokonce sloužily jako zpevnění obranných hradeb a valů. Pletení košů tak bylo od samého počátku neodmyslitelnou součástí rozvoje lidské činnosti napříč všemi tehdejšími obory.

Proutěné výrobky našly své nezastupitelné využití také v mezinárodním obchodě se solí. Sůl představovala strategický dovozní artikl, který do českých zemí putoval po celý středověk po takzvané Zlaté stezce. Nejprve se vozila z dolů v bavorském Pasově, později z rakouského Lince. Krajinou tehdy postupovaly karavany soumarů, kteří sůl přepravovali v bedněných sudech. Při nedostatku sudů však jako spolehlivá alternativa sloužily právě pletené koše.

Podél těchto dávných obchodních tras postupně vznikala sídla, která z obchodu profitovala a zároveň zajišťovala bezpečný průchod krajinou. Soumaři při svých zpátečních cestách převáželi řadu dalších komodit, čímž přispívali k bohaté obchodní i kulturní výměně. Proutěné koše se zbožím přepravovali nejčastěji na hřbetech oslů. Pletené koše se však využívaly i v samotných solných dolech, kde sloužily k odkapávání podmočené soli. Pro tento účel měly koše specifický tvar obrácené homole.

Pro překonání vodních toků, které přetínaly kupecké stezky, využívali putující obchodníci brody – místa s nízkou hladinou vody a pevným dnem koryta. V jejich blízkosti přirozeně vznikaly první kupecké osady. Kolem řek se usazovali lidé, které živil rybolov a lodní přeprava. Právě z klášterního prostředí se mezi ně rozšířila znalost pletení rybářských košů – vrší, jež se na dlouhá staletí staly vítaným pomocníkem při lovu různých druhů ryb.

Středověké řeky sice poskytovaly hojnost ryb, jejich lov byl však omezen ročním obdobím a klimatickými podmínkami. Během sezony se proto rybáři snažili ulovit co největší množství. Ryby pak prodávali na trzích buď čerstvé, nebo upravené pro dlouhodobé skladování – sušené a uzené. Snaha o co největší úlovky nutila rybáře vrše neustále zdokonalovat. V zimě, v období vegetačního klidu, kdy se většina prací přesouvala pod střechu, rozšířili pletaři svůj sortiment o koše pro každodenní potřebu v domácnosti a hospodářství. Někteří rybáři se tak začali na pletení košů přímo specializovat a prodávali své výrobky na pravidelných trzích.

Obydlí lidí žijících u vody se tehdy dala snadno poznat podle proutěných plotů. Ty se pletly ze silných prutů, které již nebyly vhodné na jemnou práci při výrobě košů a vrší. S životem na řece a pletením z vrbového proutí úzce souviselo také převoznictví. Lodě, které přepravovaly cestující, měly na předním stěžni upevněnou zelenou proutěnou kouli, která jim v plavebním provozu určovala přednost. Tato pomůcka se postupně stala uznávaným převoznickým symbolem a znakem celé profese. Své uplatnění nalezly pletené výrobky i při rozmachu rybníkářství, kde se velké proutěné koše používaly k odchytu a následnému převozu živých ryb.

Na významných kupeckých trasách vyrůstaly také kláštery. Mniši s sebou kromě víry přinášeli nové vědomosti a pokročilé technologické postupy. Na svých pozemcích se intenzivně zabývali pěstováním vinné révy a pečovali o šlechtěné klášterní zahrady. V dobách středověku tak stáli za rozvojem vinařství, ovocnářství a zelinářství. Ruku v ruce s tím rozvíjeli i košíkářství, které bylo nezbytné pro sklizeň, třídění a bezpečnou přepravu vypěstovaných plodin.

Významným milníkem pro řemeslo byla doba vlády Marie Terezie. Po zavedení jejích školských reforem se košíkářství začalo vyučovat jako praktická doplňující dovednost pro hospodaření, průmysl a řemesla. Tyto rukodělné znalosti se vyučovaly v celém tehdejším Rakousku jako užitečný doplněk základní školní látky, takzvaného trivia – tedy čtení, psaní a počítání.

Pletení košů bylo v minulosti úzce spjato s jinými činnostmi. Týkalo se především rybářů a rolníků, kteří si jím doplňovali svůj výdělek. K těm se v zimním období přidávali lidé, kteří se přes rok živili sezonními pracemi – například zedníci, dělníci z lomů, voraři nebo námezdní pracovníci z polí a vinic.

Venkov byl do velké míry ekonomicky soběstačný. Kupovaly se jen věci, které si lidé nedokázali sami vyrobit či vypěstovat, případně se zboží směňovalo za práci a jiné výpěstky. Hotových peněz bylo mezi lidmi vždy málo. Domácí rukodělná výroba v zimních měsících tak představovala vítanou příležitost, jak si přilepšit a získat finanční prostředky do rodinného rozpočtu. Do této aktivity se často zapojovala celá rodina.

Odkup hotového zboží zajišťovali takzvaní faktoři. Tito překupníci sice vykupovali rukodělné výrobky za velmi nízké ceny, nebo je směňovali za potraviny, pro chudé pletaře však měli jednu velkou výhodu – vypláceli peníze ihned na ruku. Pro výrobce to sice nebylo ideální, ale představovalo to větší jistotu než zdlouhavé čekání na vlastní nejisté kupce. Někteří odvážnější pletaři se přesto pokoušeli prodávat koše sami jako podomní obchodníci po okolních vesnicích, aby získali lepší cenu. Část košíkářů se zase začala specializovat na luxusnější sortiment, jako byl pletený nábytek či dětské kočárky. Toto zboží pak v městských aglomeracích nabízeli za provizi obchodní cestující.

Protože se však o přímý prodej snažilo obrovské množství příležitostných košíkářů, docházelo na trhu k nadbytku zboží. Tito sezónní pletaři nebyli na košíkářství životně závislí, a tak cenu košů často stlačovali dolů. Své výrobky prodávali na trzích vedle běžných zemědělských přebytků. Aby zaujali co nejvíc zákazníků, neustále rozšiřovali sortiment. Se stoupající poptávkou se z mnohých příležitostných pletařů postupně stávali celoroční košíkáři.

Na trzích se tvrdě smlouvalo a kupci tlačili cenu dolů s argumentem, že jinde nakoupí laciněji. Košíkáři často podlehli zejména ke konci trhu, aby nemuseli těžké zboží vozit zpátky domů. Výrobci z blízkého okolí chodili na trhy pěšky a koše nosili na zádech v nůších. Ti ze vzdálenějších regionů využívali trakaře, dvoukoláky či koňské povozy. Po řece se zboží plavilo na lodích a vorech, což později výrazně usnadnila a zjednodušila železnice. Mnoho trhovců navíc proutěné koše používalo jako obalový materiál a prodávalo je i s obsahem (například s ovocem či zeleninou). Vracení prázdných obalů bylo nákladné, a tak měli pletaři zajištěný trvalý odbyt. Velké oblibě se těšily výroční trhy – jarmarky. Zde se koncentrovala kupní síla celého kraje a trhovci sem sjížděli zdaleka, aby nabízeli zboží, které běžně nebylo k sehnání.

Košíkářské řemeslo našlo v 19. století své pevné uplatnění i v rychle se rozvíjející železniční dopravě. Cílem výstavby státních drah bylo propojit rakouské provincie a námořní přístavy s Vídní a zapojit monarchii do mezinárodní evropské sítě. Hlavními přepravovanými komoditami byly sůl, dobytek, dřevo a uhlí. Severní dráha císaře Ferdinanda, vybudovaná v letech 1837 až 1851 rakouskou železniční a těžební společností, spojovala Vídeň s Brnem, Olomoucí či Opavou a pokračovala až k solným skladům v Haliči. Severní státní dráha (budovaná v letech 1842 až 1851) zase zajišťovala spojení z Olomouce přes Prahu do Drážďan.

Železnice se stala symbolem pokroku, který radikálně urychlil přepravu. Města, kterými dráha procházela, zažívala nebývalý rozkvět. Unikátní je, že systém dorozumívání a bezpečnosti na trati byl v počátcích založen na optickém předávání zpráv pomocí proutěných návěstidel ve tvaru koule. Podél trati se na dohled od sebe (zpravidla ve vzdálenosti 1 km) stavěly strážní domky. Různým polohováním proutěné koule dávala obsluha vizuální signál strojvedoucím. Poloha nahoře znamenala volno, dolní pozice přikazovala stát. S nástupem telegrafu však toto vizuální dorozumívání přestalo stačit a košová návěstidla byla v roce 1877 definitivně vyřazena z provozu.

Parní lokomotivy však vyžadovaly také neustálý přísun uhlí. Na jeho překládání a manipulaci se používaly obrovské a pevné koše – takzvané ouhrabáky, jejichž dno bylo zpevněné masivním dřevěným křížem. Postupem času se tyto koše začaly plést z dovozového ratanu, který měl mnohem delší životnost. Spotřeba těchto košů na dráze byla obrovská, což košíkářům po dlouhá léta zajišťovalo stabilní a jistý příjem.

Zásadní vliv na rozvoj hospodářství a košíkářství mělo zrušení poddanství v Rakouském císařství v roce 1848. Vyvázání z roboty však obnášelo nutnost vyoupit se z půdy, kvůli čemuž se velká část venkovského obyvatelstva zadlužila až na 20 let. Snaha vydělat na splátky těchto půjček vedla k intenzivnějšímu hospodaření a lidé masivně hledali vedlejší zdroje příjmů, kterým bylo velmi často právě košíkářství.

Šlechta, která získala kapitál z výkupů půdy, ho začala investovat do průmyslového podnikání. Rozvoj továren zrychlil výrobu a nově vzniklé podniky představovaly obrovské odbytiště pro proutěné zboží, zejména pro transportní proutěné obaly a demižony. Vzhledem k dlouhotrvajícímu míru v Evropě narůstala kupní síla obyvatel. Hospodářský útlum přinesla až prusko-rakouská válka v druhé polovině 60. let 19. století a následný černý pátek na Vídeňské burze v roce 1873.

V chudých a sociálně slabých oblastech stát cíleně podporoval rozvoj rukodělné výroby z místních surovin. Vrbový materiál se dal snadno vypěstovat a k jeho zpracování stačilo jen pár základních nástrojů. Řemeslo se dalo provozovat z domova a obrovská variabilita výrobků zaručovala, že se zboží vždy prodá. Stát proto organizoval zimní košíkářské kurzy a do chudých regionů vysílal zkušené mistry, kteří zde pomáhali zavádět košíkářství jako hlavní zdroj obživy.

To sice vedlo k masové produkci hospodářských košů, často však nižší kvality. Za podpory státu proto začaly vznikat specializované košíkářské školy, které učily výrobu uměleckého řemeslného zboží a nábytku podle přesně stanovených norem kvality. Díky rozsáhlému území tehdejšího Rakouska-Uherska se proutěné zboží z českých zemí vyváželo do celého světa. Zavedení tohoto řemesla v regionech úspěšně zastavilo vysídlování chudých krajů a do nových košíkářských středisek naopak začali proudit noví obyvatelé.

V 19. století zažívaly české země bouřlivý rozvoj ve všech oborech. Vize hospodářského růstu a potřeba kvalifikovaných sil výrazně ovlivnily rozmach odborného školství. Vznikaly hospodářské či zahradnické školy, kde se pletení košů vyučovalo jako praktická dovednost pro dané odvětví.

Košíkářství sice bylo v českých zemích poměrně rozšířené, ale zdejší výrobky tehdy kvalitou ani estetickou hodnotou nedosahovaly úrovně zahraniční konkurence. Tento fakt vedl k zakládání specializovaných košíkářských škol. Ty měly garantovat systematickou výchovu nových mistrů, schopných vytvářet dokonale řemeslně provedené koše, bytové doplňky a proutěný nábytek. Na českém území tak vzniklo několik těchto vzdělávacích institucí. Základy pletení navíc získávaly už děti na obecných školách v rámci povinných školních dílen, kde se poprvé seznamovaly s kouzlem rukodělné práce.

V polovině 19. století si velkou oblibu získaly speciální vozíky pro novorozence a batolata. Jednalo se v podstatě o proutěný prádelní koš usazený na loukoťovém podvozku – jakýsi hybrid malého žebřiňáčku a vyplétaného selského vozu. Novému výrobku se začalo říkat malý kočár, odtud dnešní kočárek.

Kočárek se stal okamžitě módní záležitostí. Jeho styl, velikost, barevnost i výrobní technologie prošly rychlým vývojem. Zajímavá situace nastala například v Británii: po zavedení zákazu vstupu čtyřkolových vozíků na chodníky zde nastal masivní rozmach kočárků tříkolových. Dalším oblíbeným typem byl model „princezna“ s kovovými koly, odpruženým podvozkem a bohatě zdobenou korbou.

Po první světové válce se kvůli kritickému nedostatku železa začaly vyrábět kočárky s nízkým podvozkem, kterým se pro jejich tvar říkalo kukaně. Tyto světové módní trendy brzy dorazily i do Čech. Košíkáři zpočátku pletli pouze samotné proutěné korby, postupem času však začali organizovat celkovou kompletaci a výrobu kočárků. V období silné tržní konkurence se dokonce některé košíkářské firmy na tento sortiment plně specializovaly. Proutěné korby však začaly být pod tlakem nových trendů časem nahrazovány korbami dýhovými nebo prošívanými textiliemi.

Koncem 19. století raketově vzrostla poptávka po cenově dostupném spotřebním zboží, včetně vybavení domácností. Košíkáři na tento trend zareagovali výrobou pleteného nábytku, který se brzy stal masovou záležitostí. Proutěná křesla, stolky a sofa našly své pevné místo v městských kavárnách i na letních terasách a jejich popularita neustále rostla. Z proutí se běžně vyráběly také květinové stolky, lehká lehátka nebo plážové kukaně.

Tento obrovský rozmach však uvnitř košíkářského stavu vytvořil značný sociální a majetkový nepoměr. Na jedné straně stála chudá vrstva dělníků, kteří pracovali dlouhé hodiny v těsných dílnách za minimální mzdu, na druhé straně pak elitní třída obchodníků a majitelů manufaktur, kteří díky exportu pohádkově bohatli.

Císařský výnos z roku 1859, který definitivně ukončil činnost starých cechů, přinesl zpočátku chaos a nárůst nekvalifikovaných výrobců i nekvalitního zboží. Nápravu zjednal až rok 1883, kdy byl uzákoněn nový živnostenský řád a vznikla nová společenstva řemesel. Tato společenství opět převzala péči o odbornou výchovu učňů a zákon z roku 1907 následně zavedl povinné tovaryšské zkoušky. Společenstva účinně hájila profesní zájmy řemeslníků, hlídala ceny materiálů i hotových výrobků. Zároveň fungovala jako silný hlas na politické úrovni, kde spolupracovala s živnostenskými úřady a připomínkovala zákony týkající se konkrétních živností.

Po vypuknutí první světové války v roce 1914 se většina průmyslové i rukodělné výroby v rakousko-uherské monarchii musela podřídit válečným účelům. Významní morkovičtí košíkáři tehdy získali obrovskou státní zakázku na výrobu ochranných proutěných obalů na dělostřelecké náboje. Pletly se také speciální transportní koše pro muly a osly, kteří nosili munici do těžko přístupných horských frontových linií. Tato strategická práce paradoxně ochránila mnoho košíkářů před přímým narukováním do zákopů.

Z fronty se však vracely tisíce zmrzačených vojáků, kterým těžká zranění znemožnila návrat k původní profesi. Váleční invalidé byli proto státem často posíláni do košíkářských škol, aby si osvojili pletení košů, které pro ně představovalo ideální způsob, jak se zapojit do života a vydělat si na vlastní obživu.

S koncem války v roce 1918 vzniklo samostatné Československo. Nová republika však dostala do vínku nesmírně složitou hospodářskou situaci – zemi vyčerpanou válečným konfliktem a statisíce invalidů či válečných vdov. Jedním z klíčových faktorů, které v počátcích pomohly nastartovat ochromenou domácí ekonomiku, byl finanční kapitál našich krajanů v USA. Mnoho košíkářů se tehdy sdružilo do větších celků a začalo ve velkém exportovat proutěné koše a luxusní proutěný nábytek na bohatý americký trh.

Život kolem řek byl odjakživa proměnlivý. Vodní hladina dramaticky kolísala, přicházela období krutého sucha střídaná ničivými povodněmi. Divoké řeky se klikatily, vytvářely neprostupná ramena, ostrovy a rozlévaly se do rozsáhlých mokřadů a luk. Pro expandující moderní společnost však byla taková nevyzpytatelná krajina nevyužitelná. Člověk se proto rozhodl vodní živel definitivně zkrotit a toky zregulovat.

Sjízdnost řek lidé upravovali stavbou jezů, což sice pomohlo lodní dopravě, ale zasadilo to těžkou ránu přírodě. Budovala se plavební koryta s průplavovými kanály, narovnávaly se zatáčky a zasypávala se celá slepá ramena i říční ostrovy. Jako obří zásobárny vody vznikaly první přehrady a lodní doprava masivně posílila.

Tento radikální zásah do krajiny měl bezprostřední a drtivý dopad na tradiční košíkářství. Rybáři ztratili možnost chytat lososy a úhoře do pletených vrší, protože jim v cestě stály nepřekonatelné betonové jezy. Krajina podél řek přestala být pravidelně zaplavována. Místa, kde se do té doby dalo pěstovat pouze proutí, začal člověk využívat ekonomicky efektivněji. Břehy s úrodnou písčitohlinitou půdou, kde po staletí vzkvétaly bohaté prutníky, se proměnily v průmyslové pískovny, odkud se vytěžený písek rovnou nakládal na nákladní lodě.

Možnosti volného získávání vrbového proutí se dramaticky omezily. Košíkářské řemeslo, po tisíciletí pupeční šňůrou spojené s přirozeným rytmem řeky, tak s nástupem moderní doby a první republiky zažilo fatální úpadek. K akutnímu nedostatku materiálu se navíc brzy připojila celosvětová hospodářská krize a pletené zboží ztratilo odbyt. Trh zaplavily nové materiály, lehké kufry a lepenkové krabice, které tradiční proutěné koše z běžného života téměř úplně vytlačily. Řemeslo spolu se zkrocením řeky téměř zaniklo.

Velká hospodářská krize, která celý svět zasáhla v roce 1929, se do Československa projevila v plné síle až o čtyři roky později. Naše ekonomika, silně orientovaná na export, těžce doplatila na vysoká dovozní cla ostatních zemí a bez práce se ocitl téměř milion obyvatel. Čeští košíkáři ztratili odbyt v zahraničí a vývoz jim navíc znesnadňovala příliš silná koruna. Tuto situaci obratně využili konkurenti v Polsku, kde tamní měna procházela inflací, což polské zboží na světovém trhu zlevňovalo.

Čeští košíkáři byli nuceni zaměřit se výhradně na tuzemský trh, jejich živobytí však doprovázely obrovské útrapy. Ceny košů padaly drasticky dolů a řemeslníci nemohli sehnat jinou práci. Jako samostatní živnostníci se navíc podle tehdejších zákonů nesměli účastnit státních nouzových projektů zaměřených na pomoc nezaměstnaným. Mnozí košíkáři řemeslo definitivně opustili, jiní přežívali v naději, že krize brzy pomine. Vývoj trhu však byl neúprosný. Na scénu přicházely moderní průmyslové materiály, které klasické košíkářské zboží vytlačily z běžného života, a domácí košíkářský průmysl v éře první republiky téměř úplně zanikl.

Po násilném záboru příhraničních oblastí nacistickým Německem zanikla jak tradiční německá košíkářská společenstva na našem území, tak prosperující české podniky na výrobu kočárků. Během protektorátu byla veškerá produkce podřízena válečným účelům. Budovy košíkářských továren byly zabavovány pro potřeby německé armády. Košíkáři museli v rámci nucených válečných dodávek plést speciální ochranné obaly na munici – takzvané „pumáky“. Válečný konflikt navíc zcela zablokoval námořní trasy, což znamenalo úplné zastavení dovozu cizokrajných pletařských materiálů, především oblíbeného ratanu.

Nástup komunistického režimu po roce 1948 přinesl radikální změny v celém československém hospodářství. Docházelo k masivnímu znárodňování velkých továren i nejmenších soukromých živností. Nová ekonomická koncepce se jednostranně soustředila na těžký průmysl a gigantické budovatelské projekty – stavby přehrad, elektráren a hutních kombinátů. To vše vyžadovalo obrovské finanční náklady a především lidské zdroje.

Tradiční drobná řemesla jako košíkářství byla odsunuta na okraj zájmu a muži byli masivně verbováni do klíčových průmyslových odvětví. V některých regionech košíkářství jako organizovaná činnost úplně zaniklo. V historických košíkářských centrech, jako byl Mělník, Morkovice nebo Lomnice nad Lužnicí, vznikla lidová výrobní družstva. Ta se podle politické vůle režimu neustále reorganizovala, měnila názvy i strukturu vedení. V těchto družstvech pracovali převážně lidé staršího věku, zdravotně handicapovaní nebo ženy s malými dětmi, které nemohly najít jiné uplatnění, ale vztahovala se na ně tehdejší zákonná povinnost být zaměstnán.

Podle centrálních pětiletých plánů se v družstvech pletly hlavně robustní hospodářské koše pro JZD a průmyslové závody, čímž byla tradiční umělecká tvorba silně potlačena. Světlou výjimkou byl export do západních zemí, který státu přinášel cenné devizy. Ve své práci tak pokračovali především starší košíkáři, kteří si pletením z domova přivydělávali k nízkým důchodům pod hlavičkou komunálních služeb nebo přidružené výroby JZD.

Po skončení druhé světové války se ukázalo jako nezbytné pojmout péči o mizející lidovou uměleckou výrobu hlouběji a systémověji. Tato snaha získala v roce 1945 pevnou oporu v právní normě – dekretu prezidenta republiky Edvarda Beneše. Tímto krokem byla založena veřejnoprávní korporace Ústředí lidové a umělecké výroby (ÚLUV). Ústředí pod sebou sdružovalo drobná družstva a samostatné řemeslníky, kterým poskytovalo finanční pomoc a metodické vedení. Současně vytvořilo prestižní síť prodejen, jež zajišťovala spolehlivý odbyt hotových děl.

Po roce 1948 sice v souladu s tehdejší ideologií docházelo k likvidaci soukromých dílen a změně charakteru družstev, což funkčnost ústředí dočasně ochromilo, ale v roce 1954 došlo k zásadní nápravě. Složka pečující o lidovou tvorbu se vyčlenila do samostatného celku řízeného ministerstvem kultury a v roce 1957 získala definitivní koncepci. Organizace fungovala jako centralizovaný podnik se třemi hlavními vývojovými pracovišti v Praze, Uherském Hradišti a Brně. Košíkářské dílny vznikaly v místech, kde stále žili staří mistři pletaři – především na Mělníku, v Morkovicích či na Zbraslavi.

Před rokem 1989 zajišťovalo ÚLUV svou produkci ve 45 vzorkových dílnách a zboží prodávalo v 15 exkluzivních prodejnách Krásné jizby. Díky špičkové profesionalitě etnografů a designérů, jejichž tehdejší úzká spolupráce s řemeslníky je v evropském kontextu dodnes považována za ojedinělou, získávaly výrobky ÚLUV řadu prestižních domácích i mezinárodních ocenění.

V 60. letech 20. století se situace v Československu stabilizovala a kupní síla obyvatelstva začala růst. Lidé projevovali obrovský zájem o zboží lehkého průmyslu, kterého byl do té doby na trhu nedostatek. Košíkářství díky tomu prožilo nečekanou renesanci. Začaly se sériově vyrábět bytové doplňky, proutěný nábytek, elegantní nákupní tašky nebo vyhledávané kazety na šití. Do učení byli opět přijímáni noví žáci a stát začal investovat do modernizace výrobních prostor. I přesto však v oboru často zůstávali lidé, kteří neměli možnost dosáhnout na lépe placená či společensky prestižnější zaměstnání.

Výroba se postupně přeorientovala na pletení ze slabých materiálů, jako byl vrbový loubek, dovážený pedig či jemné proutí. Pletlo se masivně na pevných dřevěných formách, vyplétaly se hotové kostry a obrovský rozmach zaznamenala překližková dna. Tyto postupy sice výrazně snížily výrobní náklady, ale ruku v ruce s tím vedly k poklesu tradiční řemeslné dovednosti. Výrobky často ztratily klasické konstrukční detaily a jen minimum pletařů si uchovalo skutečnou všestrannou zručnost. Přesto na zboží zůstával nepopiratelný punc poctivé ruční práce s přírodním materiálem, a proto bylo stále vysoce žádané. Výrobní kapacity družstev dokonce umožňovaly masivní zahraniční vývoz – celosvětovým hitem se staly zejména morkovické šicí kazety.

Domácí košíkářství se však tímto přerodem dostalo na úroveň tovární výroby, což s sebou neslo obrovské finanční zatížení. Z pletení košů musel být nově uživen celý rozsáhlý aparát administrativních pracovníků a režijní náklady na provoz velkých výrobních hal. V porovnání s koncovými cenami výrobků tak byly mzdy samotných košíkářů v období socialismu velmi nízké. Zatímco družstva se soustředila na nábytek a doplňky, klasické hospodářské koše pletli spíše starší pletaři jako přivýdělek k důchodu či zaměstnání. Na základě povolení od národních výborů se tak v domácích dílnách udržovala výroba užitkových košů a březových košťat.